Druidská princezna

Tu noc měla princezna Irwen divoké sny. Do jejího mozku se vkrádaly divné myšlenky. Les jakoby mohutněl a zanechával na jejím srdci temný příkrov. Dubák u potůčku jakoby se natočil směrem k jejím oknům a hlídal ji. Instinktivně se schoulila do klubíčka a celá se schovala pod peřinu…
Ráno se probudila celá zpocená. Noční košile se jí lepila na prsa a dívce tak dalo práci ze sebe promočený oděv sundat. Když si ji přetahovala přes hlavu a ukázala světu na odiv svou ladnou figuru, ucítila vůni hlíny. Zarazila se, ale při bližším zkoumání přišla na to, že se jí to jen zdálo. Vzala do ruky harfu, rozhodnuta hudbou a zpěvem zapomenout na chmury, ale věděla, že je to asi beznadějné. Dnes nebude veselá.
Po snídani si šla hrát do zahrady. Milovala vůni rozkvetlých stromů, dnes ale zamířila do růžového sadu. Pozdravila zahradníka, proběhla brankou a zmizela mu z očí mezi keři.
Našli ji až krátce po poledni, když se na hradě podával oběd. Ležela zhruba vprostřed sadu, šaty měla potrhané, údy a obličej poškrábané. Přitom si vlastně na nic nepamatovala. Služebné se o ni postaraly, ale králova tvář zůstala zachmuřená.
Stalo se to na svátek vinobraní. Celý dvůr si vyjel užít veselí na slavnostní louku. Jedním z vrcholů oslav byl i běh ke klikatému potoku a zpět. Běhalo se vždy ve skupině a dívka, která doběhne jako poslední, se podle starých pověr v příštím roce určitě nevdá. Řada přišla i na Irwen a dívka se se zvonivým smíchem rozběhla k potoku. Její nožky ladně kmitaly nad stébly trávy, poprsí se pohupovalo v rytmu běhu. Kousek od potoka se ale náhle něco změnilo. Rychle se sešeřilo, slunce začalo mizet pod mlhavým příkrovem, princeznin stín se prodloužil a začínal nabývat podivných tvarů. Irwen toho ale nedbala a běžela dál. Náhlý poryv větru jí odfoukl stužku z jejích vlasů. Rychlými kroky přebrodila potok a blížila se k lesu. Její spoluběžkyně byly daleko za ní a Irwen se zastavila až když spatřila na kraji lesa jakousi bytost. Ta dlouhými kroky dorazila až k ní a omámená princezna se jí chytila. Pod rukama cítila praskat kůru, pak se ale zachytila nějakých výčnělků a bytost s ní zmizela v lese. Marně sedal král na koně, aby svou dceru ještě zastihl, pod příkrovem lesa jakoby se po ní zem slehla.

Probudilo ji podivné šimrání. Rychle vyskočila na zelenou mechovou podestýlku, ale byl to jen brouček, který si zkracoval cestu přes její obličej. Nyní ležel dezorientován na zádech, snaže se dostat zpátky na všech osm. Žízeň zahnala u nedaleké studánky. Pozorovala svůj odraz na vodní hladině, když tu se listí kolem ní rozvířilo a na chvilku jí vlétlo do očí. Lekla se o to více, když ji jakési ruce povalily na zem a do zad ji začaly píchat kousky jehličí. Na chvilku jí vítr vymetl z očí prachové částečky a ona spatřila, jak se nad ní sklání cosi v podivném plášti. Obličej mu však zakrývala kapuce. Zároveň ucítila pronikavou vůni rozmočené hlíny. Zakuckala se, když jí listí vlétlo do úst. Cizinec po ní vztáhl ruku a jedním trhnutím za pomoci ostrého nehtu jí roztrhl halenku i s podprsenkou. Její bělostná prsa ozářila tuto temnou scenerii. Nekompromisně ji zbavil i dolní časti oblečení. Chtěla křičet, ale skrz vířící listí se nemohla ani pořádně nadechnout, chtěla kopat, ale postava už na ní nalehla, chtěla škrábat, ale její ruce už ty jeho přitiskly do mazlavé hlíny. Byly to ale teplé ruce. Skoro jako lidské, které se jim společně bořily do měkké krusty, v níž by při shodě okolností mohli být uvězněni navždy. Zmítala se ve snaze se osvobodit, věděla ale, že stejně nemá kam utéci. Musela být kdesi v Lese vydaná napospas jeho podivným tvorům. Cítila úzkost a velký strach, chtěla brečet, ale kvílivý vítr usušil všechny slzy dříve, než mohly zkrápět její tvář. Její blond vlasy začínaly tmavnout blátivými pruhy, zorničky měla rozšířené, ale přesto začínala kdesi uvnitř pociťovat živočišnou smyslnost. Nesmírnou sílu, která se hodlala drát až na povrch jejího těla a způsobovat jemné mrazení. Toužila vstřebávat jeho sílu a poddat se této divoké hře, o které by nikdy netušila, že by se jí mohla tak zalíbit. Přestávala se bránit a instinktivně začala očekávat další události. Její mysl vnímala nedaleko zurčící potůček, slyšela, jak šumí stromy. Pomohla mu, aby se dostal co nejblíže k ní a zaryla své nehty do jeho ramen. Stromy okolo nich jakoby vytvořily neprodyšnou klenbu, která by měla skrýt jejich obcování před zraky všech nenechavců, a vytvořit této dvojici chrám věčně trvající rozkoše. Na okamžik ji to zabolelo, ale rychle se poddala rytmu jeho pohybů, které vháněly do její tváře barvu rudých růží, o to rudějších, když byly žhaveny jeho ohnivým dechem. Jejich souhra se brzo změnila v divoké přirážení, přičemž Irwen měla pocit divoké šelmy, která zarývá své drápy do země, a z úst se jí derou neartikulované skřeky. Rychle se blížili k vrcholu svého snažení, a když on konečně začal pociťovat úlevu, ona se propadala mohutným vodopádem, nechávajíc dolétnout jeho kapky do všech částí svého těla, nechat se jimi očistit a vzápětí se sladce ponořit zpět do jeho náruče.

Autor: Anna
Datum přidání: 2. 5. 2008
Povídka přečtena: 16022x
Hodnocení povídky: 3.4