Černý myslivec

Zpět na předchozí stránku

Léto vrcholilo a já přemýšlela jak strávit poslední týden prázdnin. Jako blesk z čistého nebe přišla nabídka naší babičky, zdali bych nechtěla jet na její chalupu do hor. Ona sama bydlela u jedné z dcer ve vesnici a do svého domku chodívala jen občas vyvětrat a dát do pořádku pár záhonků. Zdraví jí už moc nesloužilo, a tak její bývalé povinnosti na chaloupce, vždy zastal někdo z rodiny.
Byla jsem nadšená její nabídkou a rychle jsem se dala do balení. Radkovi jsem o své výletě vubec nic neřekala. Chtěla jsem být sama, odpočinout si a také se trochu připravit do školy. Ten rok mě totiž čekala maturita.
Autobus mě dovezl až pod pěkný kopec a mě pak čekal asi hodinový výšlap. Znala jsem tu cestu dobře. Jako dítě jsem totiž u babičky trávila každoročně část prázdnin. S ruksakem na zádech a dobrou náladou jsem šla vstříct náruči přírody.
Konečně jsem si sedla na vysoký práh a odpočívala. Pak jsem odemkla, otevřela všechny okenice a pořádně vyvětrala. Na vařič jsem postavila vodu na kafíčko, vybalila a převlékla se do pohodlných šortek a tička.
Blížil se už večer.
V nejbližším okolí byli pouze dvě další chalupy a to jsem si nebyla jistá zda v nich vůbec někdo je. Ale nebála jsem se ani za mák.
Najednou jsem měla pocit, že mě někdo pozoruje. Prudce jsem se otočila od sporáku a stoupa si ke dveřím. Z palouku nad chalupou sestoupil nějaký mladík. Měl zelenou uniformu a přes rameno pušku. Asi si byl prohlédnout svůj revír a právě se vracel.
„Dobrý večer“ pozdravil dost nesměle, když přišel blíž. Odpověděla jsem na pozdrav a pozvala ho na skromnou večeři. Vcelku jsem uvítala, že večer nebudu sama. U bramboráku se nám oběma rozvázal jazyk, představili jsme se jeden druhému a za chvíli jsme spolu brebentili jako staří známí. Po jídle jsem z komory vytáhla lahvinku bílého, abychom si mohli přiťuknout na tykání.
„Honza“ jak se hajný jmenoval si přisedl ke mně na postel. Vzal mě kolem ramen a dlouze políbil. Voněl větrem a lesem zároveń. Vůbec mi nepřišlo, že se vlastně Radka chystám podvést. Ten večer byl něčím zvláštní a já cítila, pokud jej nevyužiji, nikdy více se nebude opakovat. Vstala jsem, zamkla dveře, zatáhla závěsy na okenách. Honza se svélk a čekal na mě na úzkém dřevěném loži. Kdepak válenda nebo letiště, babička měla jen obyčejnou předválečnou postel, ale i ta se dala vskutku příjemně využít. Honza mě opatrně svlékl. Odhodil nadýchanou peřinu a začal mě hladit po celém těle.
Pěkně pomaloučku, procítěně. I já jsem se dotýkala jeho těla a žasla nad tím, jak je pěkně stavěný.
Můj černý myslivec, jak jsem ho nazvala podle havraních vlasů, nic neuspěchal.
A měl pravdu, protože jsem měli na sebe celičkou noc. Jeho ústa se vpíjela do mého těla a snad stokrát se zabořil jazykem do mé kundičky, než se osmělil do mě vstoupit i svým ocasem.
Dlouho do noci se naše těla hledala a nacházela, aby si navzájem poskytla největší rozkoš. Než jsem oba usnuli, stačil mi můj milý pošeptat mezi slovíčky lásky, že jsem jeho první dívka.
Byla jsem příliš unavená, než abych se nad jeho slovy pozastavila. Připadal mi jako zkušený a skvělý milenec. Naposledy mě políbil na oční víčka, než jsem vplula do říše snů a já se těšila že budu mít celý týden o „společníka“ postaráno.
Když jsem ráno procitla a hledala rukou Honzu, byla postel prázdná. Nebyl ani v kuchyni. Co mě šokovalo byl fakt, že klíč vězel v zámku a bylo zamčeno. Domyslela jsem si, že asi odešel pootevřeným okne, aby mě nemusel budit. V očekávání dalších milostných her, jsem čtením a procházkou vyplnila den. Večer i další dny až do něděle jsem připravila vždy večeři pro dva.
Nepřišel ani ten večer ani další. Byla jsem smutná, trošku se prošla i po okolí, ale můj černý myslivec nikde. Ožele jsem svou poslední prázdninovou lásku a vydala se na konci týdne do vesnice vrátit babičce klíč a také jí poděkovat.
Jen tak mezi řečí jsem se zeptala, zda tam slouží mladý hajný. Trochu zaraženě se na mě podívala a sdělila mi, že hajný, který má na starost tento revír, je už starší, asi padesátiletý.
„A nemyslíš ty Lenko toho před ním? Asi jsi o něm slyšela. Takový krásný kluk to byl, vysoký, černovlasý. Zastřelil jej na posedu pytlák. Díky ostatním osadníkům vrah trestu neušel. Ale co z toho, když Honzu už nikdo nevzkřísil! Mnoho děvčat ve vesnici si málem oči vyplakalo, i když se o něm povídalo, že zemřel neplíbený.
A proč tě vlastně tahle historka zajímá Leničko?“
„Ale jen tak babi ,“ rychle jsem vykoktala, aby si nevšimla, jak jsem zbledla.

Autor: Tereza
Datum přidání: 29. 4. 2009
Povídka přečtena: 12421x
Hodnocení povídky: 3.6

Zpět na předchozí stránku