Vojáku, na zteč

Zpět na předchozí stránku

Vojákova radost z pobytu v chorobinci nezná mezí. Hlavně pokud mu moc nechybí a vidina „haptáků“ se vzdaluje. I mě to jednou zaválo do brodskýho špitálu.
Nejdříve pohoda, pak nuda. Pošmourný odpoledne mezi sváčou a večeří. A do tý šedi najednou zatahání za ruku a: „Pojď, vojáčku, pojď. S něčím mi pomůžeš.“ Sestři je starší, statná čtyřicátnice, tvářička slabší (to jsou detaily), ale – i když by voják někdy hupnul i na zedníka, protože má zástěru – balík prádla a várna s čajem jsou zátěží pro chlapa a při práci se chtíč vypařuje.
Běhám chvilku po tom dezinfikovaným labyrintu chodba, patro, zadní chodba a pak velký bílý dveře. Tak a pro dnešek mám vyděláno, cvakne mi v hlavě a už zas vidím prázdnotu sterilitu pokoje. Ale…
…jak se dveře zaklaply, sestři ta práce nějak ztrhala, přerývaně odfukuje, jak když nemůže popadnout dech, najednou mi svlíká župan a kalhoty, kdepak, rentgenovat se nebude, k tomu si personál neodkládá.
Najednou je to přede mnou. Velký bílý těžký prsy s dvorcema jak koblihy s krémovou šlehačkou, ne, to není kočka z americkejch reklam, spíš selka jako snop, zadek jak stodola. Jenže reklamy jsou pro časopis, ale v životě spíš rozhodujou statný stehna s huňatým houštím mezi.. Život prostě není časopis.
„Vojáku, na zteč, na bodák!“ To na mě neřve frajtr, ale stejná šarže z výše zmíněného houští. „Tak dělej, dělej,“ slyším hlas torza ženy chvějící se potřebou. Vystrčená hlavice mé osobní zbraně vjede do horký tůně; až sten zajekne a přechází do staccata mýho dirigování. Okolo boků se mi to rozevírá jako velké širé rodné lány. Chytám se rozvlněných boků a tisknu na svý tělo ten horký příboj ženství. Najednou vosa zašíbrovala můj bajonet až k nejtajnější škvíře mohutných polokoulí. Křeče mi bubnují v lýtkách a stehna skáčí, pumpují ze mě víc, než můžu dát. Je vyschlo a rvu si mozek z těla.
Torzo už nesténá, z košile vane temný hukot, prsy se dmou na zvlněném oceánu břicha, oči jsou zavřené a po stromu života stéká hustý lesní med.
Od těch dob, když potkám podobnou amforu, naplněnou až po okraj, marně bádám, zda je to vlajka rozkoše, kterou plápolat můj vichr. Po našem uragánu vášní jsem byl totiž rád, že jsem nezapomněl na své jméno, hodnost a číslo útvaru. Ještě že v tý době nestrašil za každým rohem AIDS.
Jo, a poku by se touto mou zpovědí cítily dotčeny všechny slušné a ochotné sestřičky, tak dodávám, že se to mohlo stát taky třeba na školení.
A kde to bylo doopravdy, neprozradím ani kontrarozvědce.

Autor: Jiří
Datum přidání: 11. 4. 2009
Povídka přečtena: 16289x
Hodnocení povídky: 3.2

Zpět na předchozí stránku